středa 31. srpna 2016

MOJE POPRVÉ VE VILNIUSU

Zaujal Vás nadpis? Doufám, že neočekáváte žádný sprosťárny, protože v tom připadě Vás asi zklamu. Tenhle článek Vám bude vyprávět o tom, co všechno se mi stalo poprvé ve Vilniusu. Když budete bedlivě číst, měli byste se dopočítat deseti poprvé z mé dnešní toulky touto litevskou metropolí.




Už první poprvé je samotná návštěva Vilniusu. Byla taková neplánovaná, řekněme. Včera jsem zjistila, že budu ve Vilniusu čekat asi 3 hodiny na navazující autobus, ale řekla jsem si, že je strávím v obchoďáku vedle zastávky, protože kdo by se s těma krámama tahal že jo (já aktivka jsem si totiž na tu stáž zabalila asi všechno, co mám ve skříni a dá se to označit jako "smart"). No jenže dopravní situace nám přála a my na místo dorazili skoro o hodinu a půl dřív. Venku tak 10 stupňů. Obchoďák zavřenej. Na nebu východ slunce. Tak jsem se rozhodla, že nechám zcela propuknout svou cestovatelskou vášeň a vyrazím objevovat Vilnius na vlastní pěst (s cca desetikilivým kufrem a patnáctikilovou cestovní taškou - beze srandy, mám notebook z doby pravěký, takže má jen on sám asi 5 kilo). Připojila jsem se na jakousi wifi a našla cestu do centra. A vyrazila jsem.

Kdybyste mě viděli, asi byste si mysleli, že jedu v nějakým fetu, nebo že jsem utekla z blázince. Zjistila jsem totiž (poprvé), že mě to cestování natolik baví, že mi ani ty tašky nevadí, takže jsem chodila po městě prohnutá pod tíhou zavazadel jako Quasimodo a usmívala se jako měsíček na hnoji. Dokonce jsem si později i vymyslela nosící systém, na základě různých materiálů chodníku na to, jak tahat kufr s taškou posazenou na vršku tak, aby se nepřevrátil (není to težký, hlavní fígl je v tom, že na překážku musíte vždycky najet kolmo a tu na vrchu posazenou tašku přidržovat). Tímhle způsobem jsem po Vilniusu poprvé v životě nachodila 9 km.



Protože jsem si tenhle okamžik chtěla zvěčnit a chtěla jsem u toho dobře vypadat, tak jsem si taky poprvé v životě čistila zuby uprostřed města. Napadl mě geniální nápad, že nejlepší to bude na mostě, že si budu moct odplivávat do řeky. Což byla kravina a stejně jsem tu pastu odplivla vedle sebe do kamínků, navíc na mě všichni kolemjdoucí viděli a pozorovali mě.

Taky jsem na týhle cestě asi poprvý v životě neuvěřila google mapám - což bylo dobře, protože očividně nehledaly to samý historický centrum jako já (a to si myslím, že jsem byla v centru - byl tam Presidentský palác, muzea, kostely, klášter, hotely, mekáč - všechno, co má v centru města být!). S tím se vlastně asi pojí i to, že jsem si uvědomila, jak moc mám jsem vděčná za křesťanství. Proč? Kvůli kostelům. Vilnius je kostelní město. A kde jsou kostely, tam je historické centrum a kde je historické centrum, tam směřují moje kroky. Není tedy težké se ve městě vyznat, prostě stačí hledat věžičky. 



Co ještě dál? Poprvé jsem si uvědomila, v čem tkví kouzlo českých cestovatelů. V igelitkách. Když nemáte věci roztříděné v kufru v igelitkách a potřebujete pak akutně něco vyhrábnout v centru města, stojí to za prd. Musíte pak lízt kolem lavičky a sbírat špinavé ponožky, co vyletěly z rozhrabaného kufru. Pro dobrý pocit si alespoň říkám, že igelitkami neničím životní prosřtředí (naneštěstí otázkou ale zůstává, jestli tam ty moje ponožky nestihly zamořit celý park...).

Dále jsem si poprvé vyrazila na prohlídku hlavního města v teplákách - což rozhodně stojí za zmínku. Doufám, že takováhle situace už nenastane, protože jsem vypadala vážně k popukání, když jsem se viděla ve výlohách obchodů, jak v teplákách tlačím do kopce ty kufry. Ale bylo to pobodlný, o tom žádná.

Taky jsem si poprvé uvědomila, že moje vášeň pro cestování je tak velká, že zapomínám jíst, což se mi prakticky nikdy jindy neděje. A jak říká Joey Tribbiani: hned jsem měla pocit, že mi jsou volný tepláky. Tak jsem se zaplácla vakuově baleným rizotem (moje typická Pobaltská strava ze supermarketu Rimi) a poprvé v životě si jdu pustit Star Wars. Dala jsem si to jako předsevzetí, aby těch "poprvé" bylo dneska přesně deset. 

Jestli mě moje chabé matematické schopnosti neklamou, tak se mi to povedlo. 
Zdravím Vás z autobusu někde od Varšavy, 
Štěpi

PS: A tak ještě jedno. Pojedenáctý.  Dneska jsem poprvé byla vděčna za naše MHD. 

Číst dál

pondělí 29. srpna 2016

JAK TO CHODÍ NA MEU A JAK SE ZÚČASTNIT?


Důvodem, proč jsem Vám z Tallinnu nic nenapsal už dříve, je MEU. Pro ty, co se nepohybují v naší mezinárodní branži - MEU je Model Evropské unie. Je to akce, na kterou si studenti jako já (a spousty těch, kteří jsou chytřejší než já) přijedou ukazovat, jak to chodí v politice.

Je celkem zábavné přijet na takovou akci bez přípravy, (což je pro mě celkem typické) a poslouchat lidi kolem říkající „Honourable Presidency and fellow members of Parliament“ nebo „Thank you for the floor Mr. President“. Prvních pět minut se budete v duchu moct potrhat smíchy, když uvidíte lidi svého věku říkat takovýhle veledůležitý věty, ale pak Vám dojde, že Vy jste ti divný a začnete se je učit. Když se v duchu přestanete smát, musíte začít opravdu rapidně přemýšlet, o tom, co říct, vymyslet jaké názory byste měli zastávat a načíst si potřebné materiály. Na to ovšem nebudete mít čas, protože na akci jako MEU se vede celkem pestrý společenský život, který dělá každodenně okolo dvou promile alkoholu na hlavu, a to zejména pokud je složení stáže takové jako jsme měli my (celkem početná skupina Ukrajinců s obrovskou zásobou vodky a druhá početná skupina Němců, jejichž žízeň po pivu nikdy neutichá). Takové večery většinou končí hroznou ranní kocovinou, z které se budete muset probrat na ranní jednání.

Abych se dostala k tomu, jak to vlastně chodí na MEU v Tallinnu. Každý den začíná snídaní. Podle některých účastníků byla strava mnohem lepší než loni, což tedy snídaně dokazují – byly vážně „top“, jak se dneska říká, (naneštěstí obědy už tak top nebyly, ale co se dá dělat). Potom následoval pochod městem. Tuhle část by myslím, měli organizátoři trochu vytunit, protože chodit půl hodiny na snídani, pak půl hodiny na jednání, pak zase půl hodiny na oběd, zase zpátky a večer z jednání na hotel a někam dál – to dělá denně více než deset kilometrů a do krvava rozedřené nohy z lodiček (což vedlo k tomu, že jsme zbytek stáže odchodila v keckách – dress code, ne dress code). Ale zpátky k začátku dne. Po snídani tedy následovala jednání, pak kafe pauza a zase jednání. Oběd. Jednání. Kafe pauza. Jednání. Večeře (někdy společná, někdy ve vlastní režii). A párty.

Pokud to ve vysoké politice opravdu chodí takhle, tak to ode dneška považuju za svůj životní cíl, protože tolik kafe a jídla zdarma jsem pohromadě vlastně ani nikdy ještě neviděla.

Jednání na MEUT spočívají v tom, že si nejdřív vyberete téma, kterému se chcete věnovat, Mým tématem byly vztahy EU a Ukrajiny. K tomuto tématu dostanete tzv. proposal, který 2 dny řešíte jako ministři v Radě EU. Další den pak téma probíráte v politické frakci (zemi ministra i politickou frakci máte přidělenou předem, takže máte čas se připravit, (pokud sem pojedete, fakt to udělejte, je totiž trapas, když nemáte tušení, o co běží). Následně se na poslední den a půl proměníte v člena Parlamentu EU, kde jako zástupce politické frakce prosazujete své názory na plenárním zasedání. Na těchto zasedáních se řeší všechna témata, která byla probírána Radou (Pozn. pro Vás, co nesledujete politiku: Rada vždy zasedá v jiném seskupení podle toho, jaké téma zrovna řeší, my jsme tedy v našem tématu jakoby zastupovali ministry zahraničních věcí). Dalšími probíranými tématy na našem zasedání, byly obnovitelné energetické zdroje a migrační krize.

Na základě tohoto vyprávění si myslím můžete udělat celkem dobrý obrázek o tom, jak takový MEU chodí. MEUT je dle mého názoru celkem fajn, pokud se budete chtít účastnit jakékoliv simulace, myslím, že je to dobrá první zkušenost, protože tu potkáte spoustu nováčků.

Pokud byste hledali další simulace, konají se snad každý měsíc po celé Evropě. Tou, dle našich organizátorů, nejlepší, je ta ve Štrasburku, které se ale můžete účastnit jen jednou za život, což je celkem výzva, takže si myslím, že se vyplatí předtím absolvovat nějakou méně prestižní, abyste věděli, jak to chodí. Přihlášení na takovouhle akci je celkem jednoduché. Stačí si prostě vygooglit MEU a vyjede Vám spousta simulací, které se konají.

Jak už jsme ale řekla, důležitou částí MEU je ale i zábava a kalení a seznamování. Na takovéhle akci si uděláte spousty a spousty kamarádů, zjistíte spoustu informací a dostanete spousty doporučení na další simulace či stáže. A taky se toho hodně naučíte.



Můj největší progres v jazykových znalostech jsem právě získala na párty, kde jsem se naučila říct „na zdraví“ v mnoha a mnoha jazycích. Tady máte přehled toho, co jsem si zapamatovala (psáno foneticky):
  •      angličtina: čírs
  •    němčina: prrrost („r“ je nutné říct menším zachrochtáním, v nizozemštině je to pak stejně, jen musíte - zachrochtat trochu jinak)
  •        italština: čin čin
  •        francouzština: avotré santééé
  •        polština: tvoje zdravje
  •        estonština: termisex (nemá to nic společnýho se sexem, ale Estonci u pití rádi hrají hru, která spočívá v tom, kdy po přípitku ten, kdo jako poslední položí skleničku, nebude mít sex na další měsíc – je celkem zábava pozorovat ty zděšené výrazy kolem, nebo naopak poslouchat připomínky ve stylu „měsíc? to je ještě pořád zlepšení“)
  •          ukrajinština: (na Ukrajině potřebujete jedno křičícího lídra a pak křičící dav, který zní asi tak:)
    •     lídr: budva
    •     dav: héééj
    •     lídr: budva
    •      dav: héééj
    •      lídr: budva budva budva
    •    dav: héééj héééj héééééééj  (popřípadě může dav i s lídrem dodat: Slááva Ukrajin (pokud tedy někdy narazíte na dav křicící: sláva Ukrajiiiin, asi jste potkali budoucíčleny Evropského parlamentu)

Doufám, že Vám moje informace a nově nabyté jazykové dovednosti poslouží k nějakému progresu, ať už na MEU nebo na jakékoliv mezinárodní párty.

Jak říkáme my v Estonsku:
Headaega,
Štěpi



Číst dál

neděle 28. srpna 2016

NA SEVER


Článek o Tallinnu se mi v hlavě píše úúúplně sám už několik dnů. Kvůli stáži jsem byla ale natolik zaneprázdněná, že se k jeho psaní dostávám až teď, i když samozřejmě čerpám z četných poznámek, které jsem si psala, když jsme se na stáži nudila na jednání. Článek tedy vychází se zpožděním, ale snad Vás uchlácholí, že je to zatím nejspeciálnější článek, který jsem kdy napsala, protože ho píšu přímo z terénu. Co to znamená? Znamená to, že sedím za hradbami starého města v parku na lavičce, kochám s výhledem na květinové zahrady a během psaní si nechávám foukat do vlasů ostrý a studený severský vítr. Zároveň je to také první článek, který píšu konečně jako normální člověk na notebooku, ne na tabletu. Je to až  neuvěřitelně pohodlné a znamená to, že se v článku objeví asi o 80% méně překlepů než doposud.




Tak a teď tedy o Tallinnu. Tallinn je hlavní město Estonska, země s velice divným jazykem a počtem obyvatel okolo 1,3 milionu. Je zhruba tak velký jako Brno, a když se procházíte po centru města, máte pocit, že se nacházíte na jakémsi maloměstě. Tallinn se od spousty měst v Evropě liší tím, že byl velmi brzy celý zrekonstruovaný, protože se zde v 70. letech odehrály olympijské hry a Sovětský svaz nechtěl, aby světoví sportovci viděli město zdemolované válkou. Tato investice byla částečně zbytečná, protože Sověti tenkrát zaútočili na Afganistan, takže na olympiádu stejně skoro nikdo ze západu nepřijel. To ale nám cestovatelům dneska ale stejně vůbec nevadí, protože se alespoň můžeme kochat městem se zářivě barevnými a zdobenými domky, které nějakým záhadným způsobem nepůsobí ani trochu kýčovitě.




Tallinn je tedy podle mě neuvěřitelně krásný. Pokud sem někdy přijedete a nezamilujete si ho na první pohled, tak to nehoďte hnedka flintu do žita, ale navštivte tallinnskou atrakci jménem Free City Tour (neboli prohlídka města zdarma). Myslím, že můžu s klidným svědomím říci, že je to naprosto nejlepší prohlídka, jakou jsem kdy v životě absolvovala. Prováděl nás kluk zhruba v mém věku, které je studentem historie (což je velká škoda, protože dle mého názoru by se měl dát k divadlu), který čerpal ze svých znalostí, z rodinných historek a i ze svých zkušeností, což dělalo prohlídku neuvěřitelně zajímavou a zábavnou.

Abych Vám přiblížila tu zábavnost, vybrala jsem jednu z prvních vět, kterou nám průvodce řekl, když mluvil o ledovci, které kdysi pokrýval celou Pobaltskou oblast. Věta zněla nějak takhle: „… and the iceberg said himself: what the hell I am going to melt…“ Podobnými hláškami a akrobatickými kreacemi si průvodce zajistil naši pozornost na celé dvě a půl hodiny a troufnu si tvrdit, že se nikdo z asi šedesáti turistů ani trochu nenudil.

Celkem zajímavým bodem programu bylo pro mě navštívení Náměstí svobody a Památníku osvobození, o kterém jsem s dozvěděla, že ho Estonci vůbec nemají rádi a že jedním z důvodů je to, že je neustále nějak rozbitý a že jeho opravy stály už více než 10 milionů euro. Mimochodem… tento památník byl vyroben národem, který jako jediný předčil Estonce v pití alkoholu… troufnete si hádat který národ to je? Přesně tak. Jsme to my – Češi.




Další část prohlídky byla okořeněna mnohými historkami od známých a rodičů průvodce, kteří měli co dočinění s KGB. Pokud jste se narodili a vyrůstali v této době, myslím, že byste si tohle vyprávění opravdu užili a mohli přidávat mnohé Vaše historky. Tou nejlepší z nich byla asi historka o tancování. Stejně jako naši rodiče kdysi milovali všechno, co přišlo z NDR, rodiče mých estonských vrstevníků milovali všechno, co přišlo z Finska – včetně finské televize. No a tehdejší mládež objevila i to, že se na západě tancuje celkem jinak (podle tanečních kreací, které nám průvodce předvedl, taky dost bláznivě), a tak takhle začali tancovat taky. Samozřejmě se tenkrát stali hitem celé diskošky, protože všichni hnedka vydedukovali, že takhle tancují ve finské televizi. Třešničkou na dortu byla na prohlídce města paní, která řekla, že její kamarádka tancovala přesně takhle a tvrdila, že se to naučila právě od Estonců.

Abych to zkrátila a nepřipravila Vás o překvapení, pokud se jednou taky vydáte na tuto prohlídku, dodám jen, že je to opravdu to nejlepší, co můžete v Tallinnu udělat, zvlášť pokud narazíte na stejného průvodce jako já ( - je to ten, co dělá salto na konci prohlídky uprostřed náměstí).



Mohla bych Vám tu o nádherném Tallinnu psát do aleluja, ale to bych Vám pak neměla o čem psát zítra, takže vyrážím do víru velkoměsta a přeji Vám krásný zbytek víkendu, ať už v Čechách nebo kdekoliv na tripu!

Štěpi
Číst dál

čtvrtek 11. srpna 2016

JAK MI KATARCI ZACHRÁNILI ŽIVOT

Moje články vznikají na přeskáčku a nahodile. Vím, že dlouho slibuju druhou půlku putování po středním Vietnamu, ale teď chci s Vámi sdílet článek o tom, co se mě dneska velmi mile dotklo a zkusit na Vás přenést svoji světoláskovou náladu, která se dneska týká muslimů.

Někdy není nic lepšího než utvrdit si vlastní pravdu ve zkušenosti. Já jsem si jeden názor potvrdila dneska na letišti. Už odjakživa jsem tak nějak zatvrzelá v tom, že se lidé nemají genealizovat, ať je to na základě čehokoliv. V dnešní době plné tragických útoků v celé Evropě není jednoduché si takový názor udržet, a natož ho pak nějakou smírnou cestou prosadit, proto se občas hodí, když Vás nějaký zážitek prostě nakopne!

Jako v každém i ve mně občas zahlodá myšlenka o tom, jestli se moje letadlo vrátí v pořádku, nebo jestli není nebezpečné čekat v Mnichově šest hodin na autobus. Moje dnešní zkušenosti s tolika milými muslimy mě utvrdili v tom, že moje myšlenka toho, že každého musíme soudit individuálně a věřit v dobrou stránku každého z nás, je správná, což ve mně naprosto eliminovalo všechny černé myšlenky.

Už v letadle jsem měla neuvěřitelné štěstí na milé letušky a taky na katarské sousedy na sedačce, kteří se ani slovem nezmínili, že by jim snad vadilo moje spaní ve stylu nohy nahoru - dolů, přikrýt - odkrýt, sebrat polštář, najít sluchátka atd. (ne že bych je chtěla otravovat, to ne, jen prostě nevydržím sedět v jedné poloze déle než deset minut, a natož s nohama na zemi).

Ti nejmilejší lidé na mě ale čekali v kavárně, kde se ukázalo, že mi nejde zaplatit snídaně. To se mi s novou kartou v zahraničí už párkrát stalo, jenže teď jsem stála jako chudáček u kasy s tím, že v keši nemám ani euro, protože i ty mi tenkrát ukradli (to vlastně ještě nevíte, ale brzy budete), oblečená v teplácích a mikině adidas s iphonem v ruce a batohem (taky adidas) narvaným elektronikou s tím, že nemám na kafe. Když jsem prodavačce zmateně vysvětlila situaci s tím, že se omlouvám, že nechápu, proč mi nekde zaplatit, řekla mi, ať si to kafe vezmu zadarmo. To už jsem kulila oči, v Evropě by Vám těžko někdo dal půllitrový latté zdarma jen proto, že se tváříte zoufale.  Situace se ale vyvrbila tak, že mi zbytek snídaně zaplatili mladí Katarci stojící ve frontě za mnou, protože se jim mě nějak zželelo.



Dobré vychování mě donutilo to tak natřikrát odmítnout, než jsem to přijmula a pak nastokrát poděkovat, že mě zachránili před vyhladověním a usnutím v letištní hale.

Na to konto jsem se zaregistrovala do HateFreeZone, protože jsem se utvrdila ve správnosti svého názoru a hodlám svoji myšlenku šířit dál! A to i přes tenhle článek, který ze mě dělá troju blbce a trochu socku. Možná se mi tím ale jen karma snaží vrátit můj pokus o dobrovolnictví, za což jsem teď s plným žaludkem neskonale vděčná!

Doufám, že Vás můj dnešní příběh alespoň trochu zaujme a zamyslíte se nad tím, nad čím se tu po 24  hodinách beze spánku snažím přemýšlet já.
Štěpi


Číst dál

středa 10. srpna 2016

CO ANO A CO NE S SEBOU DO VIETNAMU - LÉKÁRNIČKA

Asi každý, kdo vyjíždí mimo Evropu, se zajímá o zdravotní situaci v zemi. Na internetu jsou informace často rozdílné, mně ty nejlepší poskytl blog Čech ve Vietnamu, který byl smazán, což mě velmi mrzí, protože byl neuvěřitelně praktický a fajn, tak se pokusím podat alespoň základní informace, které Vám snad poradí, když sem zamíříte i Vy. Jen dodám, že jsem cestovala jen po severním a středním Vietnamu, tak nezaručuji, že všechny informace budou platné po celé zemi.



OČKOVÁNÍ
Řekla bych, že s očkováním jsem se trefila. Kromě žloutenek a tetanu jsem se nechala očkovat proti břišními tyfu, který tu pravděpodobně není, ale já ho stejně asi využiji v dalších letech a proti vzteklině. Myslím, že by to spoustu lidí ani nenapadlo, mě ho doporučila doktorka v ordinaci cestovního očkování AVENIER, které můžu celkem doporučit. Očkování proti vzteklině bych celkově označila za nejlepší investici. Psi tu pobíhají všude a i přes to, že jsou na lidi zvyklí, nikdy nevíte, co se může stát. Navíc je to nemoc, kterou mohou mít zvířata i u nás v Čechách, takže se určitě vyplatí.

Pokud cestujete také low-cost nezapomeňte si zjistit, kolik Vám přidá pojišťovna, protože příspěvky na cestovní očkování jsou celkem velké, takže zjistíte, že za očkování ani moc neutratíte.

PRÁŠKY
Lékárny ve Vietnamu jsou na každém rohu a není na problém tu cokoliv sehnat. Problémem je někdy najít tu správnou lékárnu, mě jeden lékárník odmítl obsloužit, protože si po o dával dvacet. Byly jsem ale s Anežkou ještě ve dvou hanojských lékárnách, kde byl moc ochotný a anglicky mluvící personál. Vážně se tedy nemusíte bát. Navíc tu léky nejsou nijak drahé.

Pokud se chcete dobře připravit a vzít si léky s sebou, tak doporučuji:
• všechno na rýmu, kašel a bolest v krku - ve Vietnamu běží všude klimatizace nastavené tak na mínus 20°C, takže nejpravděpodobnější nemocí je v téhle tropické zemi nachlazení
• něco na zácpu - Vaši rodinní příslušníci a doktoři s nebudou nejvíce strachovat o Vaší střevní mikroflóru, takže si s sebou pravděpodobně stejně jako my povezete tunu probiotik, po kterých budete mít leda tak zácpu (brala jsem probiotik 14 dnů a pak se na ně vykašlala, usoudila jsem, že moje střeva jsou v pohodě a že víc prevence nepotřebují - co jsem je přestala brát, nemám žádný problémy)
• kapky do očí - ve Vietnamu je celkem horko a prašno, takže se může stát, že Vám v oku uvízne nějaký bordýlek, nebo Vás oči začnou pálit ze slunce, takže věc, co se nikdy neztratí
• paraleny a ibalginy, protože se jimi dá přeléčit cokoliv (já ibalginy vyléčila týmu)

VODA
Co se vody týče, myslím si, že je zbytečné se nějak obávat. My jsme si koupily filtrační láhve a zvládly to s nima bez problémů. Voda se region od regionu liší, musím říct, že na severu je mnohem chutnější než ve středu, ale neslyšela jsem, že by tu voda někomu způsobovala zdravotní problémy. Větším problémem je voda z dešťů, která Vám může způsobit plísně nebo dostat infekcí do škrábanců nebo puchýřů, když se jí budete brodit během dešťů.

VZDUCH
Jak už jsem říkala, ve vzduchu je opravdu spousta prachu a je velmi vlhký, takže se speciálně v Hanoji někdy velmi špatně dýchá. Místní si chrání plíce tím, že nosí roušky, můžete je tu koupit za pár korun, takže když zapomenete - nevadí.

SLUNÍČKO
Praží jako sviňa. S sebou stoprocentně padesátku a pantenol - vždycky. Jen v Hanoji je takovej smog, že si tu neopálíte vůbec nic.

Myslím, že do základu tohle stačí. Pokud budete mít nějaké otázky, klidně pište, ráda se podělím o zkušenosti. Mimo jiné během příprav nezapomeňte zjistit si důležité kontakty (záchranka, policie, ambasáda) a adresy mezinárodních nemocnic - protože štěstí přeje připraveným!



Číst dál

pondělí 8. srpna 2016

STOKRÁT PRO A DVĚ KRÁDEŽE PROTI - I. ČÁST

Řeč je o výletu po Středním Vietnamu. To "stokrát pro," Vám říká, jak moc se mi tam líbilo a ty "dvě krádeže" napoví, že ani dneska to nebylo bez problémů a že se na mě smůla lepila jako moucha na mucholapku (už zase).



Začneme tedy cestou - už v minulém článku jsem psala, že nás čeká trochu delší (dvanáctihodinová) cesta spacím busem. Na cestovatelských stránkách a fórech typu TripAdvisor se všude píše, že se to nevyplatí a že je to nebezpečné. Já bych řekla, že je to zážitek a docela sranda, a jelikož je pro mě tisícovka docela velká částka (jsem studentka a o prázdninách dobrovolničím), tak se mi to oproti letence docela vyplatí. 

Jako bělocha Vás sice šoupnou v buse dozadu nebo do horního patra, protože při bouračce je lepší přijít o turistu než o místního, ale to je asi fuk. Ve Vietnamu nemáte nikdy jistotu, že přežijete, když se stanete účastníkem dopravy.

I přes to jsme cestu zvládli, ikdyž jsme párkát museli hasit motor (vodou z jezera a hadicí na benzince), ale zase jsme dostali večeři, což byla paráda. Spali jsme s Anež a třema Francouzská na pětce. Je fajn, když někde spíte s lidmi z Evropy, protože mají celkem stejné návyky jako vy, a tak se nestalo to, že by uprostřed noci vedli videohovory nebo se na nás lepili. Jediným problémem bylo, že nám na hlavu občas spadla krabice, ale dalo se to zvládnout.

Protože jsou autobusáci líní a nechce se jim většinou zajíždět do měst, vyhodili nás na A jedničce 12 kiláčků od města. My jsme do něj statečně doputovali a dokonce se dostali na pláž.

Moře ve středním Vietnamu je jako balzám na nervy. Pokud někdo z Vás čte moje články pro inspiraci, tak Střední Vietnam stoprocentně doporučuji!

V Hue jsme našly s Anež pláż vlastně omylem, když jsem řekla: "Hele, támhle je něco modrýho, třeba je to moře, nepůjdem se tam mrknout?" Bylo to moře a byla to liduprázdná pláž, ke které vedla cesta borovicovým lesem kolem budky se sprchami, jako byste šli u nás v Čechách na přehradu. Pro samou koupačku a pozdější chaos v dopravě jsme ani neměli šanci navštívit chrám dynastie Nguyen v Hue, kvůli kterému jsem tam vlastně donutila Anežku sem jet.




Po velmi náročném dni u vody jsme pak padly do postelí a spaly jako batolata.

Druhý den jsme pokračovaly dál na jih do města Danang. Neuvěřitelně lituji, že jsme na tuhle cestu neměly více času, protože tahle oblast je naprostá bomba! Danang se neuvěřitelně liší od jakéhokoliv vietnamského města, které jsme zatím viděly. Je významný, protože se tu kdysi v 19. století vylodili Francouzi a obsadili zemi a ve 20. se tu vylodili Američani. Je moderní - ve městě se tyčí mrakodrapy a přes řeku jsou oblasti propojeny nádhernými mosty a zároveň je i neuvěřitelně levný, takže doporučuji stačit se tam na oběd. A zároveň je i tradiční - plný trhů a památek, pokud se chystáte do Danangu, Myslím, že je za pět minut 12, protože za chvilku bude tohle město nacpané turisty k prasknutí.



Abych nezapoměla - na cestě do Danang mi na food stopu šlohli ty peníze. Dá se říct, že je to tak trochu i moje vina, protože jsem si pořádně nezkontrolovala, kolik mi vrací peněz a přišla tím o 400 000 dongů.

Protože byla tahle cesta moc dlouhá na jeden článek, druhá polovina sem připutuje zítra a musím říct, že to bude ta lepší, už jen proto, že bude vyprávět o Hoi Anu, což snad nejkrásnější město na zemi. 

Tak se těšte, zatím ahoj,
Štěpi

Číst dál

pátek 5. srpna 2016

KAVÁRENŠTÍ POVALEČI VOL 5 - HANOJ VE STYLU MATCHA

K tomuhle článku jsem si načetly spoustu odborné literatury (zejména Wikipedii), abych neplácala nesmylsy. To, že je matcha zdravá jsem věděla už dlouho, co mě ale překvapilo je to, jak strašně je dobrá a jak strašně dobře dokáže ledový matcha nápoj spojit moje snad dvě nejoblíbenější potraviny: čaj a zmrzlinu.



Z praktických věcí Vám tu prozradím, že matcha je produkt asi nejvíce bohatý na antioxidanty, ale jelikož netuším, co si představit pod pojmem antioxidanty, tak tím svůj rozbor končím. Nebudu si tu hrát na lifestyle blogerku, protože jestli mám nějakou slabou stránku, tam jsou to právě tyhle rozbory potravin a skok přes kozu. Radši Vám popíšu, jak to tu s tou matchou teda chodí.

I přes to, že původní matcha zemí je Japonsko, ve Vietnamu je tento druh čaje neuvěřitelně populární a rozšířený. Dává se tu asi do všeho, co Vás napadne - do čokolády, zmrzliny, latté, panacotty, kamkoliv to jen jde, dneska jsem dokonce viděla matcha KitKatky.



My jsme matchu jako blended nápoj poprvé okusily v Café G, což je jedna asi z milionu super kaváren, zase taková trochu hipsterská. Mám pocit, že buď tu jsou takové ty místní špinavé špeluňky nebo hipsterský brlohy. Musím říct, že matcha mě moc milé překvapila a že to bude jedna z věcí, kterou se povezu domů alespoň v lidovém balíku.

Těm, kteří ji ještě neokusili doporučuji, ať se nebojí si za ní připlatit, protože je to lahůdka a navíc i skvělý ranní nakopávač, který Vám navíc nebude ničit orgány jako dávka kofeinu a naopak Vám úplně vyantioxidantuje tělo!

Štěpi
Číst dál